Momentky ze života :-)

Občas mě zarazí, jak ten život může nabrat rychlý spád. Z jednoho pólu se to postupně přesype do toho druhého.

Z pocitu „wow, to je naprosto báječné, co tady tvoříme a co předávám lidem“ (to bylo mé naplněné srdce po Mindful Campu)…

Do pocitu sakra, ono hoří fakt i u nás. Globální oteplování se děje rychleji než jsme čekali. (Plus mnoho dalších náročných věcí, co se k tomu přidalo v mezičasí těchto dvou pólů…)

Prostě v ten moment, kdy je všechno krásné a sluníčkové, je těžko představitelné, že by to mohlo být jinak.
Stejně tak i v momentech, když několik věcí za sebou nevyjde podle představ nebo nám život dá velkou facku, je občas nepředstavitelné vidět světlo na konci tunelu.

Oba póly uvnitř existují.

To je fajn si občas připomenout a vrátit se do nadhledu.

****

Stále cítím naplnění ze své práce po uplynulém festivalu, ale zároveň i bolest a beznaděj ohledně toho, co se děje s naší planetou a přetrvávající válkou.

Je snadné zavřít oči a uši…

Ale dnes ráno jsem se místo čerstvého vzduchu nadechla toho kouřového a nebylo to moc příjemné. Čich opravdu neobalamutíme (výjimkou covidu :D). Hle, klimatická změna se fakt týká každého z nás.

***

Jedu na lekci tramvají a cítím velký smutek. V hlavě si připravuju obsah lekce. „Co s tím žalem udělám, jak shiftnu svoje nastavení, abych přišla v pohodě?“  

„Ha, opět chci utéct z toho náročného, co prožívám, a hned přemýšlím o tom, jak to přeměním, co mi pomůže. Co kdybych s tím ale chvilku zůstala?“

„Není potřeba se tvářit, že jsem v pohodě, prostě lidem řeknu, co cítím,“ pomyslím si.

A pak si vzpomenu na sdílení účastníků z Mindful Campu, jak moc se jim líbilo to laskavé a přijímající prostředí, které jsme tam vytvořili. Jaké by to bylo, kdybychom tu energii z festivalů nebo retreatů měli i v tom běžném životě, chovali se k sobě fakt hezky… a kdybychom se chovali hezky k sobě, tak by to zahrnovalo i planetu.

To, co neseme v sobě, to vyzařujeme, tím ovlivňujeme ostatní, tím tvoříme svět, ve kterém chceme žít.

Toto živí můj plamínek naděje v lepší svět. To živí i moji praxi, proč každý den sedám na podložku.

A zároveň si připomínám, že…

… život je nepředvídatelný a nikdy nemůžeme přesně naplánovat, kam nás zanese. A už vůbec nemůžeme ten vývoj věcí kontrolovat, můžeme jen usměrňovat proud naší řeky života.

… je ok cítit to, co cítíme – pojmenovat si to, pobýt s tím. Nehledat hned řešení, jak se toho zbavit, jak to přelepit něčím příjemnějším.

… sami můžeme tvořit svět, ve kterém chceme žít. Obklopit se lidmi, kteří mají podobné hodnoty jako my. Jejichž přítomnost nás dobíjí a je nám v ní dobře. Lidmi, s kterými můžeme zažívat radost, ale sdílet i smutek a své strachy. Z individualismu je čas se vrátit zpět do společenství. Spolu toho zvládneme více než každý sám.

Můžeme také praktikovat meditaci metta – milující laskavosti, která v nás probouzí laskavost a soucit.