Povídání o sebelásce

Proud warrior_uprava od Peti_zmensena.jpg

Sebe a láska. Láska sama k sobě. Co to přesně je? Jasně, mít rád sám sebe... co to ale všechno obnáší?

 

Sebeláska je čistá láska k nám samotným, k našemu tělu, duši, k naším činnostem a jednání.

Je to láska, která vychází zevnitř nás.

Láska, kterou jsme schopni se sami naplnit, aniž by nám někdo říkal „mám tě rád. Jsi úžasná“ a další lichotky.

Je to bezpodmínečná láska sama k sobě. Pokud se máme skutečně rádi, nepotřebujeme externí validaci.

Ostatně, ona přijde sama, protože jakmile jsi milující osobou sama pro sebe, tak tě ostatní také mají rádi.

 

Nicméně cesta k sebelásce je jedna z nejkrkolomnějších, nejobtížnějších cest, plných překážek, skrytých zatáček, nečekaných propastí, ale i nádherných výšin.

 

Je to celoživotní cesta, na které je třeba neustále pracovat. Je nutné udávat směr, abys nevyšel z těch nových kolejích a nevrátil se zpátky k pocitům méněcennosti, odmítnutí, sebekritiky, či zahanbení.

 

Ostatně tyto pocity se zcela jistě někdy na té cestě vyskytnou. Je však na tobě, jakou pozornost jim věnuješ, jak moc se jimi necháš ovládnout.

Takovéto momenty ber jako dar. Když tě něco vykolejí, zahýbe tvojí základnou, je to skvělá příležitost, jak přestavět či upevnit o něco více tvoji základnu. Je to příležitost, vrátit se zpátky k tvému srdci. Vrátit se ke své jedinečné podstatě bytí.

 

Důležitým krokem na této cestě sebelásky je sebe-přijetí, tj. dokázat přijmout a ctít jak své „silné“, tak i „slabé“ stránky (části mě, které se z venku mohou jevit jako nedokonalé, chybné, avšak s akceptací se mění na nedílnou součástí mě a pochopení důvodu, proč se mnou jsou).

Mít se rád celistvě, jako jedno bytí, které je perfektně neperfektní.

Často totiž sklouzneme k tomu, že máme rádi jen určité části nás, a ty které se nám nelíbí, tak se jim vyhýbáme, vytvářejíc silný pocit nespokojenosti. Nebo se peskujeme za to, že už je s nimi potřeba něco udělat, ale stále s nimi nic neděláme, a tak máme tendenci se podceňovat a myslet si, jak nemožní jsme.

 

 Převzto z pexels.com

Převzto z pexels.com

Myslíš si, že rostlina řeší, zda jí jeden list narostl stejně velký jako druhý? Či je frustrovaná z toho, že nemá stejnou barvu květu jako její sousedka?

Rostlina prostě je… a užívá si ono prosté bytí rostlinou.

Tím pádem, proč ztrácet čas dumáním a nějakými výčitkami nad tím, co není, co nejsi?

Proč raději nepřijmout, že i to, co se ti zdá jako „nedokonalé“, k tobě patří, a zda to chceš změnit či ne, je jenom plně v tvých rukou. Je ale nejprve třeba tomu projevit lásku namísto vzdoru a odmítání.

Tudíž sebepřijetí je o pochopení, že to, co se může jevit jako neperfektní, je nezbytnou součástí nás pro daný okamžik. Je to to, co nás dělá jedinečnými.

 

Sebeláska je jako květina, která rozkvétá, pokud ji správně vyživujeme.

Abychom se dostali blíže k našemu srdci a probudili tak o něco více lásky sami k sobě, je potřeba sebe-reflexe, introspekce, a být hezky intimní sami se sebou.

To znamená, podívat se do našeho nitra, objevovat a pozorovat vše, co se tam děje.

Co se děje pod tou vrstvou, kterou vidíš v zrcadle.

Co se děje pod tou vrstvou, na kterou se napojíš, když zavřeš oči a zhluboka se nadechneš a vydechneš.

Je třeba pozorovat, jak se cítí jednotlivé části tvého těla.

Je třeba připustit si strachy, nejistoty, které v sobě neseš, a dát jim prostor. Nepotlačovat je. Nevzdorovat jim. Nebojovat s nimi.

Vědět, že ve tobě jsou, že jsou součástí tebe a dělají tebe tebou

Jedině tak – s tímto co nejplnějším sebepřijetím, dosáhneme klidu v nás samotných, a jsme tak schopni vyslyšet hlas našeho vnitřního já, našich srdcí, a vyživit se láskou.

 

Nechť krásné jarní slunce zaplaví tvé srdce láskou a dostaneš se tak o něco blíže sám/sama k sobě.

Je to dlouhá cesta, na které se bez trpělivosti neobejdeš :)

 

S láskou a úctou

Tereza